16. Čer 2009
3
Dobrý den,ráda bych Vás poprosila o názor. Jde o odhad očekávaných budoucích cash flow při posuzování impairmentu dle IAS 39 v případě, kdy je skupina pohledávek předána k vymáhání firmě za úplatu. Při odhadování budoucích cash flow z takových pohledávek na základě historických zkušeností je zřejmé, že věřitel neinkasuje 100% plánovaných (kontrahovaných) cash flow. Je možné tuto skutečnost promítnout do snížení očekávaných cash flow pro účely výpočtu impairmentu? Pokud mám zkušenost, že např. inkasuju 90, bylo by v souladu se standardem snížit očekávaná budoucí CF na této skupině (dostatečně podobných i jinak než jen tím, že jsou předány k vymáhání) pohledávek o 10?A druhá otázka – pokud bych nezohlednila historii, jak jsem popsala výše. Pokud by si firma smluvně sjednala nejen paušální náhradu za vymáhání, ale i procento z vymožené částky, bylo by možné u věřitele toto procento promítnout do snížení očekávaných cash flow na této skupině pohledávek? Vycházím z toho, že díky takto stanovené odměně už dnes vím, že nebudu inkasovat 100% částky, kterou diskontuju a vycházím z ní při výpočtu impairmentu. Děkuji moc za vyjádření a za Váš časJanaM
Re: Impairment a náklady na vymáhání
Napsal uživatel Mladek dne Čt, 06/18/2009 - 10:34.
Dobrý den,
podle mého ano. IAS 39.63 praví, že pokud existuje důkaz, že hodnota půjčky či pohledávky klesla (předání k vymáhaní by takový důkaz byl), impairment se musí účtovat. Impairment se pak má počítat na základě rozdílu mezi účetní hodnotou a současnou hodnotou očekávaných peněžních toků.
Odstavec 63 sice metodiky neprobírá, ale AG 89-92 už ano. První odstavec praví, že se má zohlednit historická zkušenost, pokud je. Pokud není, pak se má postupovat podle tzv. „peer group experience“ (dělat to stejně jako firmy, které tuto zkušenost mají). Navazující odstavce pak metodiky dál probírají a poskytují pár příkladů.
Co se druhé otázky týče, pokud se firma domluví na pevnou částku, podle mého předává jak rizika, tak výhody spojené s původní pohledávkou, a proto se bude jednat o její prodej (podle IAS 39.20), nebo v podstatě faktoring. Proto by měla původní pohledávku odúčtovat, zaúčtovat novou (vůči faktorové) a rozdíl promítnout do výsledovky jako ztrátu (loss).
podle mého ano. IAS 39.63 praví, že pokud existuje důkaz, že hodnota půjčky či pohledávky klesla (předání k vymáhaní by takový důkaz byl), impairment se musí účtovat. Impairment se pak má počítat na základě rozdílu mezi účetní hodnotou a současnou hodnotou očekávaných peněžních toků.
Odstavec 63 sice metodiky neprobírá, ale AG 89-92 už ano. První odstavec praví, že se má zohlednit historická zkušenost, pokud je. Pokud není, pak se má postupovat podle tzv. „peer group experience“ (dělat to stejně jako firmy, které tuto zkušenost mají). Navazující odstavce pak metodiky dál probírají a poskytují pár příkladů.
Co se druhé otázky týče, pokud se firma domluví na pevnou částku, podle mého předává jak rizika, tak výhody spojené s původní pohledávkou, a proto se bude jednat o její prodej (podle IAS 39.20), nebo v podstatě faktoring. Proto by měla původní pohledávku odúčtovat, zaúčtovat novou (vůči faktorové) a rozdíl promítnout do výsledovky jako ztrátu (loss).
Re: Re: Impairment a náklady na vymáhání
Napsal uživatel JanaM dne St, 06/17/2009 - 18:55.
Dobrý den,
děkuji za Váš názor. K druhé otázce - nešlo mi o postoupení pohledávky, ale o její předání k vymáhání, tj. zůstávám věřitelem. Skupina pohledávek předaných k vymáhání bude mít určitě nižší očekávané cash flow minimálně z toho důvodu, že část inkasa si ponechá firma, která za mě vymáhá. Proto bych v tomto případě považovala za správné snížit očekávaná cash flow, a to o částku, kterou si vymáhající firma ponechá coby odměnu (procenta z vymožené částky). Už bych si nebyla tak jistá v případě, kdy by součástí nákladů na vymáhání byl stanoven nějaký paušál (vedle zmíněného procenta).
V tomto případě bych očekávaná CF upravovala ne na základě historické zkušenosti (viz moje první otázka), ale vyčíslení by zohledňovalo odměnu za vymáhání... (Navíc, podle IAS 36 se čisté CF taky stanovují s ohledem na náklady související s realizací.) Nebyla by taková aplikace podle Vašeho názoru v rozporu se standardy?
Děkuji
JanaM
děkuji za Váš názor. K druhé otázce - nešlo mi o postoupení pohledávky, ale o její předání k vymáhání, tj. zůstávám věřitelem. Skupina pohledávek předaných k vymáhání bude mít určitě nižší očekávané cash flow minimálně z toho důvodu, že část inkasa si ponechá firma, která za mě vymáhá. Proto bych v tomto případě považovala za správné snížit očekávaná cash flow, a to o částku, kterou si vymáhající firma ponechá coby odměnu (procenta z vymožené částky). Už bych si nebyla tak jistá v případě, kdy by součástí nákladů na vymáhání byl stanoven nějaký paušál (vedle zmíněného procenta).
V tomto případě bych očekávaná CF upravovala ne na základě historické zkušenosti (viz moje první otázka), ale vyčíslení by zohledňovalo odměnu za vymáhání... (Navíc, podle IAS 36 se čisté CF taky stanovují s ohledem na náklady související s realizací.) Nebyla by taková aplikace podle Vašeho názoru v rozporu se standardy?
Děkuji
JanaM
Re: Re: Re: Impairment a náklady na vymáhání
Napsal uživatel Mladek dne Čt, 06/18/2009 - 10:34.
OK,
Já jsem druhou otázku pochopil tak, že banka předala portfolio pohledávky k vymáhání a získala pevný příslib zaplacení určité částky v pevně stanovené lhůtě.
Pokud by toto bylo pravda, naplnila by tím podstatu odstavce 18 (An entity transfers a financial asset if, and only if, it either: (a) transfers the contractual rights to receive the cash flows of the financial asset; or) a převod by posuzovala podle odstavce 20.
Protože z vašeho popisu toto není úplně jasné, snažím se určit, zda se vymahatel zavázal vymáhat celé portfolio, a slíbil, že bance nakonec vyplatí stanovenou částku bez ohledu na vlastní úspěšnost (taková dohoda by odstavec 18 naplnila).
Kdyby se naopak zavázal na best effort, s tím, že nevymoženou pohledávku bance vrátí, pak už ne.
Každopádně, odstavec 63 (který se specificky vztahuje na nástroje v amortized cost) neříká, že se MUSÍ vycházet z historické zkušenosti (a obecný odstavec 62 připouští, že žádná historická zkušenost ani být nemusí). Odstavec pouze specifikuje, že banka má povinnost odhadnout peněžní toky (to, co nakonec skutečně bude inkasovat) a pak je diskontovat (stejnou sazbou jako diskontovala původní pohledávky).
Jak odhad zpracuje, je (více či méně) jen na bance. Jediné, co je důležité, aby byl přesný.
Tedy k Vaší otázce: při stanovení výše impairment, není podmínkou, že se MUSÍ vycházet z historické zkušenosti.
Pokud nejpřesnější metoda bude od celkových pohledávek odečíst diskont („ta část inkasa, kterou si ponechá firma, která za mě vymáhá“) a provizi („nějaký paušál“), já na tom nevidím nic, co by bylo v rozporu s IAS 39.
Nepříjemné by ale bylo, pokud by, například, účetní hodnota portfolio byla 1000, impairment by se odhadnul na 400, ale banka by za rok, rok a půl nakonec inkasovala jen 400 (nebo 800).
Kdybych byl její auditor, musel bych konstatovat, že banka špatně aplikovala odstavec 63 (protože rozdíl mezi odhadem peněžních toků a skutečnou výší peněžních toků byl materiální), a dopustila se tím chyby, kterou bude muset (podle IAS 8.42) opravit (zpětně, ten rok, rok a půl dozadu).
Naopak, kdyby banka nakonec inkasovala něco mezi 580 a 620, asi bych jí musel pochválit za to, že své odhady dělá celkem dobře.
Nezapomínejte, auditor má tu výhodu, že kvalitu odhadu neposuzuje v ten den, kdy klient odhad zpracoval. Posuzuje jí později, po té co se případ uzavřel a o kvalitě odhadu neexistuje sebemenší možnost pochybovat.
Jinak řečeno, za rok, rok a půl, po té co banka inkasuje, bude celkem jasné, zda těch 400 bylo OK, nebo špatně. A pokud to bylo špatně, bylo to stejně špatně, pokud se vycházelo z historické zkušenosti nebo něčeho jiného.
Proto mnohem důležitější než použitá metoda je, aby odhad byl co nejpřesnější.
Pokud bude blbě, bude blbě, a hájit se tím, že se postupovalo podle nějakého ustanovení nějakého standardu na této skutečnosti absolutně nic nezmění.
Mimochodem, na IAS 36 se odvolávat nemůžete, protože standard výslovně říká, že se na finanční nástroje nevztahuje: IAS 36.2 This Standard shall be applied in accounting for the impairment of all assets, OTHER THAN: … e) financial assets that are within the scope of ias 39 financial instruments: recognition and measurement;
Já jsem druhou otázku pochopil tak, že banka předala portfolio pohledávky k vymáhání a získala pevný příslib zaplacení určité částky v pevně stanovené lhůtě.
Pokud by toto bylo pravda, naplnila by tím podstatu odstavce 18 (An entity transfers a financial asset if, and only if, it either: (a) transfers the contractual rights to receive the cash flows of the financial asset; or) a převod by posuzovala podle odstavce 20.
Protože z vašeho popisu toto není úplně jasné, snažím se určit, zda se vymahatel zavázal vymáhat celé portfolio, a slíbil, že bance nakonec vyplatí stanovenou částku bez ohledu na vlastní úspěšnost (taková dohoda by odstavec 18 naplnila).
Kdyby se naopak zavázal na best effort, s tím, že nevymoženou pohledávku bance vrátí, pak už ne.
Každopádně, odstavec 63 (který se specificky vztahuje na nástroje v amortized cost) neříká, že se MUSÍ vycházet z historické zkušenosti (a obecný odstavec 62 připouští, že žádná historická zkušenost ani být nemusí). Odstavec pouze specifikuje, že banka má povinnost odhadnout peněžní toky (to, co nakonec skutečně bude inkasovat) a pak je diskontovat (stejnou sazbou jako diskontovala původní pohledávky).
Jak odhad zpracuje, je (více či méně) jen na bance. Jediné, co je důležité, aby byl přesný.
Tedy k Vaší otázce: při stanovení výše impairment, není podmínkou, že se MUSÍ vycházet z historické zkušenosti.
Pokud nejpřesnější metoda bude od celkových pohledávek odečíst diskont („ta část inkasa, kterou si ponechá firma, která za mě vymáhá“) a provizi („nějaký paušál“), já na tom nevidím nic, co by bylo v rozporu s IAS 39.
Nepříjemné by ale bylo, pokud by, například, účetní hodnota portfolio byla 1000, impairment by se odhadnul na 400, ale banka by za rok, rok a půl nakonec inkasovala jen 400 (nebo 800).
Kdybych byl její auditor, musel bych konstatovat, že banka špatně aplikovala odstavec 63 (protože rozdíl mezi odhadem peněžních toků a skutečnou výší peněžních toků byl materiální), a dopustila se tím chyby, kterou bude muset (podle IAS 8.42) opravit (zpětně, ten rok, rok a půl dozadu).
Naopak, kdyby banka nakonec inkasovala něco mezi 580 a 620, asi bych jí musel pochválit za to, že své odhady dělá celkem dobře.
Nezapomínejte, auditor má tu výhodu, že kvalitu odhadu neposuzuje v ten den, kdy klient odhad zpracoval. Posuzuje jí později, po té co se případ uzavřel a o kvalitě odhadu neexistuje sebemenší možnost pochybovat.
Jinak řečeno, za rok, rok a půl, po té co banka inkasuje, bude celkem jasné, zda těch 400 bylo OK, nebo špatně. A pokud to bylo špatně, bylo to stejně špatně, pokud se vycházelo z historické zkušenosti nebo něčeho jiného.
Proto mnohem důležitější než použitá metoda je, aby odhad byl co nejpřesnější.
Pokud bude blbě, bude blbě, a hájit se tím, že se postupovalo podle nějakého ustanovení nějakého standardu na této skutečnosti absolutně nic nezmění.
Mimochodem, na IAS 36 se odvolávat nemůžete, protože standard výslovně říká, že se na finanční nástroje nevztahuje: IAS 36.2 This Standard shall be applied in accounting for the impairment of all assets, OTHER THAN: … e) financial assets that are within the scope of ias 39 financial instruments: recognition and measurement;