|
Kulatý stůl: vztah mezi českými účetními předpisy a IFRS 
Koncem února se v prostorách American Chamber of Commerce konal kulatý stůl, kde zástupci české odborné veřejnosti[1] měli příležitost projednat vztah mezi českými účetními předpisy a IFRS[2] se zástupci českého Ministerstva financí.
Na úvod se musím přiznat, že jsem pozvání skoro odmítnul. Vícekrát jsem se zúčastnil akcí, které se prezentovaly jako projednání faktů a výměna názorů, ale ze kterých se nakonec vyklubalo pouhé sdělení toho, co se už někde dávno rozhodlo. První dojem také nebyl povzbudivý. Místo kulatého stolu připomínala místnost spíš posluchárnu, i když s lepším výhledem[3].
O to větší bylo moje překvapení, když po představení se a stručném úvodu, zástupkyně ministerstva nejenže předala slovo účastníkům, ale snažila se jejich názory vyslechnout, reagovat na ně, a to vše bez sebemenšího náznaku toho, že se vlastně jedná o už uzavřenou věc.
Protože setkání mělo informativní charakter, nelze zde tlumočit nějaké závěry (žádné definitivní rozhodnutí nepadlo). Nicméně, samotná diskuse byla dostatečně zajímavá, aby se jí věnovalo pár slov[4].
Tématem schůze (jak naznačuje název) byl vztah mezi českými účetními předpisy a IFRS, a jak by se tento vztah mohl vylepšit.
Co se první otázky týče, shoda byla univerzální: je katastrofální. Současná existence třech teoreticky nezávislých, ale procedurálně propojených systémů (daňová legislativa, české účetní předpisy a IFRS) je komplikovaná, postrádá smysl a představuje dlouhodobě neúnosné břemeno.
Například, jeden účastník netušil, jaká přidaná hodnota (a pro koho) vzniká tím, že firmy, vedle daňových odpisů, musí sledovat také odpisy podle české úpravy a odpisy podle IFRS. Druhý nevěděl, k čemu slouží česká závěrka, když banka vyžaduje závěrku sestavenou podle IFRS, a pro účely sestavení daňového přiznání se musí složitě odstraňovat nedaňové dopady účetní legislativy. K této stížnosti se přidal třetí, který netušil, proč klient od finančního úřadu dostal pokutu za špatně vytvořené rezervy, když se stejně jednalo o rezervy nedaňové. Dalšího zajímalo, kdo vlastně čte českou závěrku u klienta, který je 100% vlastněnou dcerou zahraniční firmy, bez žádných českých vlastníků ani úvěrů. Další nevěděl, proč se v Čechách musí složitě vytvářet a evidovat papírové doklady, když v USA stačí elektronický záznam. Atd.
A druhá otázka: co s tím? Bohužel, co expert, to názor. Pokud se však vyfiltrují hybridní řešení, zbývají tři obecné možnosti.
První možnost: upravit české účetní předpisy tak, aby odpovídaly IFRS.
Toto řešení spočívá v tom, že se česká legislativa postupně upraví, aby se nejprve minimalizovaly rozdíly mezi ní a IFRS, a pak úplně odstranily. Zde se našla shoda. Toto řešení (neboli současný stav) je to nejhorší možné.
Mezi důvody, ten hlavní je, že česká úprava je legislativní (tvoří jí především zákony), zatím co IFRS ne (tvoří je vyhlášky nevládní neziskové organizace). Z tohoto zásadního rozdílu vyplývají další, jako že zákony musí mít kontinuitu[5], zatím co IFRS musí hbitě reagovat na neustálý vývoj obchodního prostředí[6]. Nebo že zákony slouží všem občanům, zatím co IFRS pouze soukromým investorům. Nebo že zákony se aplikují formálně a procesně, zatím co IFRS se aplikují na základě profesního úsudku[7].
V tomto posledním bodě přidala zástupkyně ministerstva do diskuse velmi důležitý postřeh, který ostatním účastníkům z nějakého důvodu uniknul. Překlad IFRS do českého jazyka, který se objevuje v Evropském věstníku (jediné oficiální, právně závazné znění), obsahuje řadu chyb a nejasností[8]. Jak se český účetní nebo auditor bude moci před českým soudem (kde se zákony vykládají formálně a procesně) obhajovat úpravou, která se nedá vykládat formálně a procesně[9]?
Právě tato nezodpovězená otázka[10] (na kterou žádná smysluplná odpověď ani být nemůže) definitivně pohřbila logiku přibližování české úpravy a IFRS[11].
Druhá možnost: zachovat české účetní předpisy.
Toto řešení spočívá v tom, že se české účetní předpisy přestanou přibližovat IFRS, a ve všech důležitých aspektech se vrátí do stavu, ve kterém byly před rokem 2005. Účastníkům se toto řešení celkem zamlouvalo, ale pouze za předpokladu, že si firmy budou moci samy vybrat. Výběr by znamenal, že sama firma se rozhodne, zda bude účtovat podle české úpravy, nebo podle IFRS, nebo podle obou[12].
Bohužel, toto řešení zapomíná na jeden důležitý fakt: česká účetní a daňová legislativa jsou vzájemně propojené. Proto, dovolením výběru, by český stát de facto odevzdal svou fiskální suverenitu do rukou neziskové, nevládní organizace bez politické odpovědnosti[13]. Právě tato skutečnost vedla přítomné experty k návrhu různých hybridní řešení, na kterých se však nedokázali dohodnout.
Poslední a zároveň nejradikálnější možnost: české účetní předpisy jednoduše zrušit[14].
Toto řešení spočívá v tom, že by se zachovala stávající daňová legislativa, zatím co zákon o účetnictví (a související úpravy) by se zrušil. Všechny podniky (bez ohledu na velikost nebo právní strukturu) by evidovaly své příjmy a své výdaje[15], a daňový základ by byl jejich rozdíl.
Samozřejmě, takové řešení má své nesporné výhody. Například je jednoduché. Místo znalosti účetnictví by správce daně potřeboval pouze bankový výpis[16] a kalkulačku. Je také spravedlivé. Místo toho, aby podnikatel platil daň z nedobytných faktur (a složitě se domáhal jejího vrácení), platil by daň pouze z toho, co skutečně vybere[17]. Ani bankám by účetnictví nechybělo[18]. Zároveň, kdyby se půjčky poskytovaly jen na základě daňového přiznání, možná by se jejich kvalita dokonce zlepšila[19].
Jaká byla reakce účastníků? To si čtenáři mohou domyslet sami.
Následující diskuse u kulatého stolu sice neproběhla, ale bez ní bych tento článek nemohl v dobrém svědomí publikovat.
V USA (kde žádný zákon o účetnictví neexistuje), každý malý a střední podnik může účtovat, jak si přeje. Na daňová přiznání (která jsou založená na příjmech a výdajích) to sice nemá žádný vliv, ale jak pro podnik, tak pro účetní je to tragédie.
Například, pokud firma najme nového účetního, nemůže ho jen tak posadit před počítač a očekávat produktivní práci. Naopak, musí trávit týdny, měsíce nebo občas roky tím, že ho naučí vlastní účetní systém, včetně unikátní účtové osnovy a postupů účtování.
Ze strany účetního to sice znamená, že ho zaměstnavatel nemůže jednoduše propustit, ale také (pokud k tomu přece jenom dojde) že nemůže jednoduše nastoupit do nové firmy na zodpovědnou pozici[20]. Proto ukvapeně zahodit systém, který má dlouholetou tradici (pouze aby se vyhovělo podobně ukvapenému nařízení ze strany Evropské unie) by asi nebyl rozvážný krok.
Proto si v tomto článku dovoluji navrhnout čtvrté řešení[21]: zachovat stávající české účetní předpisy, ale upravit je tak, aby mezi nimi a daňovou legislativou nebyl žádný rozdíl.
Pokud by se zvolila tato cesta, vlk by se nažral. Firmy, místo třech systémů, by musely vést pouze dva (a ty, které nejsou na burze, nebo od kterých banky nevyžadují IFRS, pouze jeden). Auditoři by se nemuseli vyznat ve třech systémech, a daňový úřad by už nemusel nadále kontrolovat systém, který s fiskální politikou státu stejně nemá nic společného. A koza by zůstala celá. Účetní v praxi by nemusel zahodit systém, který zná, který funguje a který dokáže svému účelu (pokud tento účel bude pouze umožnění sestavení daňového přiznání) věrně sloužit.
I podnikatelé by nakonec ušetřili, kdyby se český zákon o účetnictví přestal tvářit, jako že má vyšší cíle než pouze výběr daní, a mnohé z jeho nesmyslných opatření by se mohly zrušit, a nikomu (kromě možná pár drahých poradců) by vůbec nechyběly.
[1] Mezi účastníky sice převažovali zástupci místních kanceláří mezinárodních auditorských firem, ale našli se tam i zástupci podniků, právních kanceláří, daňových poradců, a dokonce i jeden nezávislý pozorovatel (autor tohoto článku).
[2] IFRS: International Financial Reporting Standards neboli Mezinárodní standardy finančního výkaznictví.
[3] Nicméně, pořadatele musím pochválit. Jako jediný, AmCham pochopil, co lidem po ránu chybí. Proto, vedle standardních titěrných hrníčků, na stole s kávou byly také pořádné kafáky, které stačilo naplnit jen jednou.
[4] Poznámka autora: protože jsem si tuto diskusi nenahrával, v tomto článku spoléhám pouze na svou paměť a poznámky. Pokud jsem na něco důležitého zapomněl, vyzývám ostatní účastníky k tomu, aby se ozvali, a pomohli mi zlepšit jeho znění.
[5] Například, pokud podnik plánuje investici pět nebo deset let do budoucnosti a chybí mu představa, jaké budou daně (nebo alespoň na jaké bázi se budou zjišťovat), je vyčíslení návratnosti takovéto investice nadlidským úkolem. I z pohledu státu neustálé změny ve fiskální politice nejenže stěžují administrativu, ale i (protože brzdí hospodářský vývoj) snižují základ.
[6] IFRS má za úkol informovat, takže neovlivňuje (neměly by ovlivňovat) obchodní praktiky. Ale protože obchodní praktiky se neustále mění a vyvíjí, i IFRS se musí neustále měnit a vyvíjet, jinak přestanou sloužit svému účelu a stanou se zbytečnou byrokratickou zátěží.
[7] Například, pokud nějaká dohoda splňuje všechny zákonné náležitosti, aby se mohla považovat za operativní leasing, jen velmi těžko se před soudem (nebo úřadem) bude obhajovat, že se vlastně jedná o finanční, pouze proto, že takový je úsudek účetního.
[8] Určité jeho pasáže (ovlivněné britskou kulturou a právním systémem) se do českého jazyka (ovlivněného českou kulturou a právním systémem) věrně přeložit nemohou. Nakonec, i samotné IFRS (v originálním změní) jsou často psány tak vágním a subjektivním stylem, že pokud čtenář dopředu neví, o co se jedná, z textu to nevyčte.
[9] Tento problém netrápí pouze Českou republiku. Stejný trápí celou Evropskou unii (vyjma Spojeného království, kde vládne zvykové právo, a o faktických nálezech rozhodují poroty, nikoli soudci), která se snaží zároveň vyhovět zákonu (v tomto případě regulaci 1606/2002) a textu, který schvaluje nezisková, nevládní organizace bez žádné politické odpovědnosti. Proč si Evropská komise a parlament neuvědomili, jaké komplikace jejich nařízení způsobí? Že by se bývali v Bruselu zapomněli poradit s odbornou veřejností?
[10] Dohromady se zkušeností ze Slovenské republiky, kde přibližování probíhá rychlejším tempem.
[11] Samozřejmě toto v žádném případě neznamená, že se proces přibližování zastaví. Nakonec, na této planetě se nic nezastavuje hůř než rozjetý vlak, obzvláště vlak, na kterém se vezou vlivné zájmové skupiny.
[12] Mnoho firem (na rozdíl od většiny auditorů) netrápí existence vícero systémů. Pochopitelně se jedná o firmy, které už investovaly do softwaru, umožňujícího vést vícero systémů bez větší námahy. Na druhé straně, pro firmy, které nemají (nebo nechtějí utratit) několik desítek milionů za pořízení a nastavení takového software, se jedná o zcela nepředstavitelnou záležitost.
[13] Je celkem jasné, že pouze ty podniky, které by tím ušetřily na daních, by si vybraly IFRS. A pár z nich se jistě už těší na to, jak kontrole z daňového úřadu budou moci říci, že (například) podle IFRS se storno zápisy dělat nemusí, nebo že IFRS žádnou účtovou osnovu nepředepisuje, nebo že podle IFRS se pohledávky mohou odepsat (de facto) kdykoliv. Atd.
[14] Pro úplnost, s tímto řešením do diskuse přispěl autor tohoto článku, jako reakci na otázku: „a nezná někdo ještě nějaké jiné řešení, které se ve světě používá?“ V USA, kde si firmy mohou vybrat, mnohé z nich žádné formální účetnictví nevedou (pouze daňovou evidenci).
Mimochodem, SME-IFRS, IFRS pro malé a střední podniky (Small and Mid-sized Enterprises) by právě mělo nahradit národní standardy pro neobchodované subjekty. Protože se účastníci diskuse ani nedokázali dohodnout, co vlastně je malý nebo střední podnik (nakonec se zjistilo že jsou vlastně mikro podniky, malé podniky, malé středně velké podniky, větší středně velké podniky, středně velké podniky, středně velké podniky před vstupem na burzu a nakonec středně velké podniky, které opustily burzu), protože Evropská komise standard označil za nereálně složitý, protože Evropský parlament je vehementně proti, a protože zástupce ministerstva neprojevil sebemenší ochotu povolit jej pro vyčíslení základu daně, věnovat se tomuto tématu více, by bylo pouze plýtváním papíru, protože, pokud nějaký standard pro SME bude někdy nakonec schválen, stejně se nebude používat.
[15] Zavedení několika úprav, které zohlední například odpisy a změnu stavu zásob, by žádné velké komplikace nepřinesly, a na podstatě systému by toho příliš nezměnily. Stejně se tak děje již nyní u malých podnikatelů, kteří vedou daňovou evidenci.
[16] Většina firem, které přijímají primárně hotovost, dnes stejně vede jen daňovou evidenci, nikoli podvojné účetnictví.
[17] Protože platit daň z peněz, které nikdy neuvidí, se zdá mnoho podnikatelům nespravedlivé, přispívá to spíš k tomu, že místo věnování se svému podnikání, věnují svůj čas a námahu obcházení svých daňových povinností. Toto by také mohlo vysvětlit, proč ve Spojených státech (kde si firmy mohou vybrat, zda daňový základ spočítat na základě příjmů a výdajů, nebo výnosů a nákladů) firmy, které vycházejí z peněžních toků, přispívají do státní pokladny (procentuálně) mnohem víc než ty, které používají podvojné účetnictví.
[18] Nakonec, úvěr se nesplácí z výnosů, nýbrž z příjmů. Proto banky primárně zajímá (nebo by zajímat měl) jen cash flow.
[19] Znova, taková je zkušenost z USA, kde pokud firma zatají příjmy, nejenže jí hrozí stíhání, ale žádná banka jí žádnou půjčku nedá.
[20] V USA je proto pravidlem, že účetní obvykle stráví celou svou kariéru v jedné firmě. Najme se po škole, a pracuje tam do důchodu. Horší je situace, pokud firma zkrachuje, nebo (co je častější) pokud jí jiná firma koupí. Pak buď musí začít od začátku, nebo si najít novou kariéru, protože ho jiná firma (kterou nezná) na zodpovědnou pozici jednoduše nenajme.
[21] S plným vědomím, že budu obviněn z toho, že se vlastně jedná o další hybridní řešení z celé řady hybridních řešení.
|
