Finanční účetnictví slouží pouze jednomu účelu: předkládat investorům dostatečné informace o ekonomickém stavu a výsledcích společnosti, aby investoři byli ochotni této společnosti poskytovat finanční kapitál.
Jediný rozdíl mezi všemi finančními účetními systémy, ať už povinnými (české národní standardy) nebo dobrovolnými (US GAAP / IFRS) je v tom, jak se investoři staví ke kvalitě poskytnuté informace.
Z důvodů, které jsem uvedl v předešlém čísle Účetní (5/99), individuální investoři všeobecně nepovažují informace poskytnuté národními účetními standardy za dostatečné pro účel investičních rozhodnutí. Podniky, které používají pouze tyto standardy, nemohou počítat s tím, že individuální investoři od nich budou ochotni kupovat jejich cenné papíry. Tak budou odkázáni na banky, stát, nebo jiné finanční subjekty (které jsou schopné získat informace z neveřejných zdrojů).
Každý rozumný podnikatel si je vědom toho, že získávat financování od individuálních investorů je jediný možný způsob, jak dosáhnout dlouhodobého úspěchu. To znamená, že pro prozíravého podnikatele jsou národní účetní standardy irelevantní.
Na příklad společnost XYZ je významným zaměstnavatelem ve své (evropské) zemi. Protože sociální politika té země vede k tomu, že pracovní síla je poměrně drahá, když chce podnik být konkurenceschopný (v zemi s levnou pracovní sílou), musí investovat do prostředků, které pracovní sílu nahradí. Aby toho dosáhla, vedení firmy vypracuje plán, kde nahradí 2/3 zaměstnanců nejmodernější technologií. Jaká je asi šance, že na tento plán získá půjčku od banky? Jinak řečeno, jaká je šance, že banka, ovlivněná státem (který čelí 12% nezaměstnanosti) půjčí peníze na tento účel? Spíš je větší šance přesvědčit vládu, aby na konkurenční výrobky uvalila dovozní přirážku.
Na druhé straně si rozumné vedení firmy uvědomí, že někdy v budoucnosti tato ochranářská pravidla padnou, a pak budou muset stejně čelit konkurenci, která už ale bude zisková, i když musí platit dovozní přirážku. Jaká je asi šance, že tento podnik bude mít úspěch i poté?
Jistě musí být z tohoto začarovaného kruhu cesta ven.
Samozřejmě, že je. Emitovat akcie v New Yorku individuálním investorům, které zajímá pouze zisk, a ne politické otázky.
Jiný příklad. Vědec vymyslí nový technologický postup, který umožní výrobu nového výrobku, o kterém si myslí, že vzbudí velký zájem. Na to, aby projekt realizoval, potřebuje $10,000,000, z kterých plánuje vynaložit $5,000,000 na další vývoj a zavedení výroby (včetně nakoupení strojů a přístrojů za $2,000,000) a zbývajících $5,000,000 na zavedení obchodní sítě a na reklamu.
Jaká je asi šance, že mu banka na tento projekt půjčí peníze (když nemá čím ručit)?
Na druhé straně, jaká je šance, že na toto získá peníze od individuálních investorů?
Překvapivě velká. Obvykle to funguje takto. Budoucí podnikatel kontaktuje venture capitalist (VC), který mu poskytne prvních $5,000,000. Když je výrobek hotov, VC zařídí první emisi (initial public offering, IPO) akcií. Pokud nápad zní dostatečně zajímavě, pak VC nebude mít problém tuto emisi vyprodat individuálním investorům, například za $15,000,000. VC pak dostane zpátky svých $5,000,000, podnikatel dostane svých dalších $5,000,000 a zahájí provoz. Zbývajících $5,000,000 si rozdělí mezi sebou jako zisk (nebo je ponechají v podniku na financování dalšího růstu).
Proč by ale individuální investoři byli ochotni do takovéhoto podniku investovat? Protože existuje šance, že výrobek bude "bomba". Rozumní individuální investoři vždy rezervují část svého portfolia, řekněme 10%, pro riskování. Těchto 10% pak přerozdělí například do 10 společností, které mají potenciál na úspěch. Pravděpodobnost říká, že 8 až 9 z těchto společností nakonec krachne, ale že jedna bude dostatečně úspěšná, aby pokryla ztráty, a případně i poskytla nějaký zisk. A možná, že jedna z nich bude nový Microsoft nebo Amazon.
Takže individuální investoři jsou ochotni vzít rizika, které žádná rozumná banka nevezme.
Existuje tu však klíčová podmínka.
Individuální investoři vyžadují spolehlivé a dostupné finanční informace. Ve finančním světě existuje příliš mnoho možností pro "nekalé praktiky". Jedinou zárukou, kterou investor má, že ho podnikatel neokrade, nebo česky řečeno nevytuneluje společnost, jsou podrobné a pravdivé finanční informace. Bez těchto informací je riziko příliš velké pro jakéhokoliv rozumného člověka.
To znamená, že pokud chce podnik získat peníze od individuálních investorů, musí používat účetní systém, který vede k výkazům, které jsou nejenom úplné, pravdivé a spolehlivé, ale kterým navíc běžný individuální investor rozumí. Bohužel, národní účetní standardy tato kritéria nesplňují.
Z tohoto vyplývá, že národní účetní standardy jsou irelevantní nejen pro podnikatele, ale i pro individuální investory, a tak pokud investoři nemají na výběr, raději dají své peníze do banky.
Ale investoři mají na výběr.
Investoři mohou investovat na těch burzách, které jsou jim schopny tyto informace poskytnout.
To je také důvodem, proč 55,5 % všech světových peněz investovaných do akcií, jsou investované na amerických kapitálových trzích, zatímco Evropa, včetně investorsky přátelské Anglie, disponuje dohromady pouze třiceti procenty.
Samozřejmě, že existuje víc než jeden důvod, proč jsou americké burzy tak úspěšné, ale dle mého názoru je hlavní důvod ten, že tyto burzy (a Amerika jako celek) vyžadují, aby firmy poskytovaly investorům kompletní a průhledný obraz o svých operacích a finančním stavu.
A tam, kde se schází investoři, chodí také podniky.
Na příklad, Daimler Benz, první německá společnost, která emitovala v Americe, spolkla hořkou pilulku, zavedla US GAAP a přestala se skrývat za neprůhlednými německými národními účetními standardy. Tímto krokem nejenom získala kapitál nutný k převzetí třetí největší americké automobilky, ale, co je mnohem důležitější, získala tím šanci být jednou z těch 5 nebo 6 automobilových společností, které budou existovat po skončení probíhající světové konsolidace v tomto průmyslu.
A toto je, jak říkají Američané, "the name of the game"
Probíhající globalizace nevyhnutelně vede k mezinárodní konsolidaci. Jediné společnosti, které toto období přežijí, jsou ty, které budou mít přístup k takovému množství kapitálu, který je schopen poskytnout pouze kapitálový trh. A zbytek společností? Ty budou buď převzaty, nebo jednoduše vytlačeny z trhu lépe financovanými konkurenty.
Abych dospěl ke skutečnému závěru. Pouze ti podnikatelé, kteří si uvědomují, že národní účetní standardy jsou irelevantní, budou v budoucnosti mít tu příležitost vést podniky. Zbytek bude pracovat pro někoho prozíravějšího.
Dodatečná informace:
Jakýkoli podnik z jakékoli země včetně českých podniků může emitovat na americké burze. Aby se na ně dostal, musí vykazovat své výsledky podle US GAAP, splnit listovací podmínky té či oné burzy a podmínky dané Americkou komisí pro cenné papíry a burzy.
Nikdo od podniků nevyžaduje, aby US GAAP byl jediný používaný systém. Takže český podnik může vést své knihy podle českých zákonů, a k tomu vytvářet výkazy podle US GAAP. I když se nejedná o jednoduchou konverzi, přizpůsobit účetnictví aby bylo schopné podpořit oba systémy, není příliš složité (já osobně znám poměrně dost firem, které to úspěšně dělají).
Poslední poznámka se týká IAS.
IAS neboli mezinárodní účetní standardy, jsou všeobecně vnímány jako nespolehlivé. Důvod je ten, že aby umožnily převody z národních účetnictví do IAS, musí být tak flexibilní, že výsledek nesplňuje základní požadavky finančního účetnictví: neposkytuje spolehlivé finanční informace. Firmy, které používají pouze IAS, nemohou v současné době emitovat ve většině zemí včetně Spojených států amerických.